V tradiční lingvistice označení slovesa vyjadřujícího psychický stav strachu: bát se, obávat se, strachovat se. Motivem vyčleňování těchto několika málo sloves jako třídy je asymetrie kladu a záporu v ↗obsahové větě jimi vyžadované. Klasickým příkladem jsou věty s že a stejný jaz. materiál obsahující věty s aby, lišící se právě jen polaritou kladu a záporu: (1) Bojím se, že ten kaktus uvadne – (la) Bojím se, aby ten kaktus neuvadl × (2) Bojím se, že ten kaktus neuvadne – (2a) *Bojím se, aby ten kaktus uvadl, ale: (2´) Bojím se, že tu zkoušku neudělá – (2´a) Bojím se, aby tu zkoušku udělal. Zřejmé souvztažnosti mezi uvedenými větami vedou k hledání odpovědí na dvě otázky: (i) jaký je vztah mezi (1) a (1a)?; (ii) za předpokladu, že stejný vztah jako mezi (1) a (1a) je mezi (2)/(2´) a (2a)/(2´a), jak vysvětlit, že (2a) je nesprávná, zatímco (2´a) je správná? Standardní odpovědi na otázku (i) jsou založeny na tom, že větou s že je vyjadřována událost, která hrozí nastat (kladná, n. záporná), kdežto významem spojky aby je licencováno vyjádření žádoucnosti nastání události, a tedy tato žádoucí událost musí mít opačnou polaritu kladu a záporu než ona událost hrozící nastat, která je zdrojem obavy. Odpovědi na otázku (ii) jsou zatím neuspokojivé.

Méně často se diskutuje vztah těchto vět (s že a aby) a vět se spojkou typu jestli: (1) Bojím se, že ten kaktus uvadne – (la) Bojím se, aby ten kaktus neuvadl – (1b) Bojím se, jestli ten kaktus neuvadne / (1b´) *Bojím se, jestli ten kaktus uvadne. Jako v.t. se, pokud jde o klad a zápor v obsahové větě, chovají i sémantické predikáty analytické (mít strach, mít obavy).

Zvláštní distribuci kladu a záporu v obsahové větě vykazuje také skupinka sloves bránění (verba impediendi). Např. její prototypický reprezentant, sloveso bránit, presuponuje (viz ↗presupozice), že někdo (A) chce docílit, aby nastal nějaký děj/stav, event. že děj/stav je už pod jeho kontrolou, a přímo vyjadřuje, že někdo jiný n. něco jiného (B) způsobuje, aby nastal děj/stav opačný, než je onen zamýšlený. Obsahová věta může vyjadřovat (i) ve významu slovesa bránit jen presuponovanou žádoucnost děje/stavu: (3) Rodiče jim bránili, aby se vzali, n. (ii) slovesem bránit vyjadřovaný moment způsobování, aby nastal co do polarity kladu a záporu opačný děj/stav než presuponovaný děj/stav zamýšlený: (3a) Rodiče jim bránili, aby se nevzali. Někdy se předpokládá, že (3) a (3a) mají stejný význam, že tu dochází k neutralizaci kladu a záporu. Prefixem ne‑ se u slovesa bránit neguje právě jen ta složka jeho významu, která nemá povahu presupozice, tj. nebránit (jako bránit) presuponuje, že někdo (A) chce docílit, aby nastal nějaký děj/stav, event. že děj/stav je už pod jeho kontrolou, ale (na rozdíl od bránit) popírá, že někdo jiný n. něco jiného (B) způsobuje, aby nastal děj/stav opačný, než je onen zamýšlený. Proto obsahová věta může vyjádřit jen děj/stav licencovaný presuponovanou složkou významu slovesa: Rodiče jim nebránili, aby se vzali // vzít se × *Rodiče jim nebránili, aby se nevzali // nevzít se.